Přemýšlela jsem, co by vám o sobě chtěl napsat ten náš jedinečný kluk, a vymyslela jsem tohle:

Naši mi jméno vymysleli podle toho sporťáka z ČT 1, asi tak pět let před tím, než o mě vůbec začali uvažovat. Když jsme ještě s mamkou byli jedno tělo jedna duše, tak o mě uvažovala jako o Kateřince a sama byla nejvíc překvapená, když jí sestřička na porodním sále řekla, že jsem kluk jako buk, po přeměření přesný průměrný Čech, 3,5 kg a 50 cm. Trochu ji zaskočilo, že jsem přišel na svět dva týdny před termínem vypočteným lékařem, protože moje dvě starší sestry byly přesné.

Narodil jsem se v půl třetí ráno v pondělí 26. listopadu 2007 v porodnici Městské nemocnice Ostrava Fifejdy, ale pobyt tam a péči tamějšího personálu jsem si dlouho neužil, protože lékařka z novorozeneckého, Mudr. Lišková, spolu s primářem z dětského, jehož jméno si mamka nepamatuje a ani jim nikdy nepoděkovala, ostuda, pojali podezření, že jsem se nenarodil tak perfektní, jak na první pohled vypadám. Potrápili mě a pak definitivně rozhodli, že mě přepošlou k větším specialistům o pár km dál, do Fakultní nemocnice v Ostravě – Porubě. Po půl 11 už jsem se vezl sanitkou s houkačkou. Naši za mnou dorazili kolem půl 1, to už jsem za sebou měl další vyšetření a naši si vyposlechli, že jsem se téměř jistě narodil s atrézií jícnu a ani jeden z nich netušil, že něco takového existuje.

V úterý 27. listopadu dopoledne jsem se podruhé narodil, to mi tým lékařů pod vedením Mudr. Vladimíra Richtera ty moje trubky opravil. Ukázalo se, že jsem se narodil s atrezií jícnu s tracheoezofagální píštělí (Vogt III. b a má to svoje číslo i v tom lékařském číselníku chorob), oba konce byly dost dlouhé na to, aby se daly spojit jedinou operací.

Pooperační průběh byl na jedničku, naši za mnou jezdili každý den, ale celou dobu jsem spal. Mamka mi vozila mlíčko, které mi dávali přímo do žaludku, abych neměl hlad a 5. prosince jsem se poprvé napil přímo z prsu. Pak už mi tam mamku nechali napořád až do 18. prosince, kdy nás oba konečně pustili domů. Od 4. měsíců mě mamka přikrmovala, protože jsem měl málo železa, ale já jsem byl vždycky dobrý jedlík, v půl roce jsem vážil 8,7 kg, v roce 10,7 kg. Až na občasný kašel se zvuky typickými pro jícnaře jsem byl v poho, dokonce jsem chodil dřív než ségry.

Mamka ostentativně přehlížela, že mi pevnější strava dělá problém. Utěšovala se tím, že z toho vyrostu a panu doktorovi, ke kterému jezdíme na pravidelné kontroly, neříkala úplnou pravdu. Ale dilatacím jsme se nakonec nevyhnuli, protože jsem při hře spolkl skleněný dekorační kamínek, který se mi v tom zúženém místě zasekl, a mamka už dál nemohla předstírat, že jsem úplně v pohodě. Takže v červnu 2009 jsem absolvoval 3 dilatace po sobě, v srpnu kontrolní kalibraci, při které se ukázalo, že se mi to tam už nezužuje.

Nicméně problémy s jídlem přetrvávaly, situace se uklidnila až na podzim, kdy naši koukali jako na zjevení, když jsem jedl a nedávil se při tom. Na jaře dalšího roku se ale situace zase začala postupně zhoršovat, takže si mamka vymohla kontrolní kalibraci v červenci 2010 a velkým zklamáním pro ni bylo, když se ukázalo, že mám jícen jako každý jiný. Moje zlatá dětská lékařka to vysvětluje tím, že jsem prostě rychle vyrostl a jícen to nestíhal. Asi je to pravda, mamka mě teď pořád přeměřuje jako divá, já teď totiž jím normálně a pokud neblbnu, tak se už nedávím. Ale máte ji vidět, jak mě u jídla pozoruje, oko ze mě nespustí. Tak ji občas stresnu, aby věděla, že to nedělá zbytečně.